V úterý 24.11.2009 zavítal na jindřichohradecké gymnázium pan Asaf Auerbach (*1928). Patří mezi několik stovek židovských dětí, které před začátkem 2. světové války zachránil a odvezl z okupovaného Československa Sir Nicolas Winton. Pokusím se vám převyprávět příběh, který jsem si sama vyslechla.

 Pan Auerbach žil se svými rodiči a bratrem v Praze. V jedno nedělní ráno přišel nečekaný dopis, ve kterém stálo, ža pan Auerbach a jeho bratr neodjíždějí do Anglie v původně plánovaném termínu 1.8.1939,ale už 18.7. Přípravy na cestu se okamžitě musely zkrátit na poloviční. ,,Vzpomínám si, že mi rodiče koupily nové, pevné boty, které mi poprvé vydržely dva roky.“ líčí pan Auerbach. V tomto transportu, ve kerém jel s bratrem bylo kolem 70 dětí. Loučení s rodiči prý nebylo nijak těžké, protože věděl,že za několik měsíců si pro ně přijedou. Kdo by nevěřil otci, jehož slovo vždy platilo? Dnes už pan Auerbach se slzami v očích říká: ,,Kdybych věděl, že válka dopadne tak, jak dopadla a své rodiče už neuvidím, nikdy bych do toho vlaku nenastoupil.“ Po dlouhé cestě na dřevěných lavičkách, v poloze vsedě, na dva bratry čekala v Anglii Marie Strasserová. Dlouhodobá přítelkyně rodičů, která do Anglie emigrovala. Adaptace na cizí prostředí a řeč trvala několik měsíců. Jazyk chlapce vyučovala profesorka angličtiny a po několika hodinách nastoupil do školy, kterou navštěvoval šest let a poté následovaly dva roky ve zřízené československé škole. S rodiči byl v neustálém kontaktu prostřednictvím dopisů, které do Anglie putovaly přes Spojené státy, než vstoupily do války. Po skončení války se mladý Asaf vrátil do Prahy hledat své rodiče. Zde na něj čekala pouze tetička. ,,Návrat domů byl horší, než odjezd.“ Jak později zjistil, jeho rodiče odjeli posledním transportem z Terezína do Osvětimi 28.10.1944, který je proslulý tím, že přežilo jen minimum lidí. V Anglii se o událostech s vyhlazováním Židů v koncentračních táborech pořádně vědělo až v roce 1944. ,,Nepřipouštěl jsem si, že by se tento akt mohl týkat také mých rodičů.“ Do Anglie se vrátil až na shromáždění studentů z československé školy v roce 2008. V září letošního roku si zachráněné děti připomněly cestu do Anglie, přes Německo a Nizozemí, známou jako ,,Winton train.“ Pan Auerbach se této cesty neúčastnil. ,,Nenašel jsem sílu prožít čtyřdenní cestu, když ta naše trvala čtyřicet hodin.“ Se svým zachráncem se i přesto setkal, když se poprvé v roce 1989 dozvěděl o Wintonových činech. Na jaře roku 2008 se paradoxně jel podívat na místo prolité krví, kde zahynuly téměř dva miliony lidí. Do Osvětimi. Známé také jako Auschwitz-Birkenau. ,,Strašně na mě působila obrovitost areálu a schody do plynových komor.“ Pan Auerbach se jako jeden z mála Židů nenechal překřtít. ,,Nikdy jsem neviděl důvod popírat, že jsem Žid.“

 

Iveta Vidová (4.C)