Tomáš Koutný

Cesta do školy

Denně, kromě víkendů, prázdnin, chřipkové sezóny a dnů, kdy se píší obtížné testy, postávám, často sám, ještě před východem slunce, na zastávce, kde čekám na autobus, plechovou krabici, která mě přepravuje do školy.

Bylo pátého prosince. Zima vládla kraji. Bílé nitky, upředené ze sněhových vloček,  padaly z nebeské klenby. Některé oděly stromy do bílého kabátu, jiné pokryly střechy lidských staveb bílými čepicemi. Miliony dalších pomaloučku pokrývaly zem, tak dlouho, až ji přeměnily v obrovské bílé plátno.

 Každý chodec, ať už zvíře, nebo člověk, se stal malířem. Mnozí nevědomky. Každý dostal možnost vtisknout vlastní stopu do onoho plátna, a protože je na zemi zvířat a lidí víc než dost a protože každé zvíře má čtyři nohy a každý člověk jen o dvě nohy méně, nikoho jistě nepřekvapí, když řeknu, že se plátno začalo rychle pokrývat. Tak vzniklo dílo zobrazující podstatu života. Život je cesta, neznámá, klikatá, nevyzpytatelná. Cesta bez konce i počátku. Nádherná cesta, na které tisíckrát upadneme, abychom se mohli tisíckrát zvednout.

Vítr si pískal radostnou písničku. Stromy, zachumlané do bílého pláště, tančily v rytmu větrné melodie. Paprsky vycházejícího slunečního kotouče ozařovaly celý obzor, dodávajíce všemu lesk a třpyt. V němém úžasu jsem stál a pozoroval dokonalost. Je neuvěřitelné, co příroda dokáže.

Tentokrát jsem nečekal sám, opodál stály čtyři postarší dámy, na první pohled

s vytříbeným chováním. Stály v kruhu, oblečené do slušivých kostýmků, nevšímajíce si okolí, jen tu a tam některé vystřelil ukazováček, který se zapíchl tu do mě, tu do kolemjdoucího. Hovořily tiše, aby nerušily probouzející se přírodu.

Mráz, vizážista se smyslem pro humor, nalíčil tváře všech přítomných, dokonce

i sluneční kotouč červenou barvou. Neinformovaný pozorovatel by se mohl mylně domnívat, že se nachází na Divokém západě – samé rudé tváře.

Co to bylo? Přelud? Vidina? Uzřel jsem hromádku sněhu, která se ke mně pomalu přibližovala. Už je ani ne tři metry ode mě, dva, jeden a půl, … Ááá, kotě. Je to kotě. Malé, bílé, na první pohled k nerozeznání od sněhu, hubeňoučké, samotinké, třesoucí se zimou, neškodné kotě. Komu patří? Kočky jsou samotáři. Vyznávají svobodu a nezávislost. Lidem, které neznají, se obvykle vyhnou. Kde se tu vzalo?  Přivedl ho sem hlad, samota či mráz? Začalo se mi třít o nohu a vrnět.

Vtom přijel autobus, právě včas, tím nechci říct, že se objevil v době stanovené jízdním řádem, nýbrž to, že se přikodrcal ještě před tím, než se na mém těle začaly objevovat první známky omrzlin.

Teprve nyní jsem měl tu čest setkat se s ženami stojícími nedaleko. Ke svému zděšení jsem se osobně přesvědčil, že šaty nedělají člověka.

,,Nenaučili tě doma slušnýmu chování,'' spustila první.

,,Prosím?'' odpověděl jsem.

,,Snad pozdravím, ne?'' zasupěla druhá.

,,Dobrý den,'' řekl jsem znechuceně.

,,Nazdar,'' zaznělo sborově.

Chystal jsem se vejít do otevřených dveří autobusu, když vtom jsem dostal políček.

,,Mladej, snad nás necháš jít první, co?'' křikla třetí.

,,Jistě, prosím, promiňte,'' zadrmolil jsem zmateně.

Vešly, pak já, kotě společně se mnou.

Po příchodu do autobusu jsem pozdravil řidiče: ,,Dobrý den.''  

,,Jak pro koho,'' odvětil.

Řidič - muž znavený životem, chlap s vyhaslýma očima. Člověk, kterého čas, vojenský kadeřník, ostříhal tak, jak to umí jen on - dohola.

,,Kam to bude?'' zeptal se.

,,Hradec, student.'' hlesl jsem mechanicky.

,,Jak se tak dívám,'' prohlásil šofér s úsměvem na tváři, ,,dneska je studentem každej blb!''

 ,,To kotě musí ven!'' spustila žena sedící po řidičově pravici, ,, tady nejsi v chlívě, aby sis sem tahal zvířata, ale ve veřejným dopravním prostředku! Pane řidiči, postarejte se o to, nebo si budu stěžovat!''

,,Kluku, to kotě, vynes ho!'' přikázal mi.

,,Není moje! Navíc je mu zima a má hroznej hlad!''

,,To je mi jedno, vynes ho!'' opakoval.

,,No tak, pane řidiči, tohle je veřejná doprava, ne zvěřinec, postarejte se o to, nebo si budu stěžovat!'' naléhala žena na předním sedadle.

,,Mladej, vynes ho, dělej!''

,,Není moje!''

,,To je jedno! Nepojedeme, dokud ho nevyneseš!''

,,Vynes ho, blbče, spěcháme, dělej!'' neslo se autobusem.

Nakonec jsem ho vynesl. Musel jsem. Uchopil jsem jeho tělíčko, které pomalu opouštěl život, do dlaní, prošel uličkou a vyšel zadními dveřmi. Celou cestu předlo. Venku se mi roztřásly ruce. Netřásly se zimou, netřásla jimi ani nervozita, ve skutečnosti se netřásly vůbec. Sklonil jsem hlavu, abych se podíval, co se děje. Spatřil jsem oči. Oči ležící v mých rukách se třásly. Prosily: ,, Nenechávej nás tady!'' Marně. Položil jsem je na krajnici a vběhl do autobusu.

,,To byla doba, tak jedem, máme zpoždění!'' zamumlal řidič.

Dveře se zavřely. Posadil jsem se na sedadlo a díval se z okna, doufaje, že spatřím svého nového přítele, z jehož těla život již takřka vymizel.  Zahlédl jsem ho. Támhle je!

,,Stop! Stůj!'' zakřičel jsem.

,,Co se děje?'' ptali se všichni.

,,Vběhlo pod autobus!''

,,Kdo?''

,,Kotě!''

,,Ono uteče, jen co nastartuju,'' ujistil mě řidič.

Řidič otočil klíčkem. Motor začal vrnět. Autobus se rozjel. Nic se nestalo. Zdálo se, že je vše v pořádku.

Po návrtu ze školy jsem se šel podívat, co se stalo s koťátkem. To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Uprostřed silnice leželo bezvládné rozteklé tělíčko. Neuhnulo! Proč? Snad proto, že mu předení motoru připomínalo hlas matky. Možná proto, že se pokoušelo sníst trochu soli, kterou byla posolena silnice, nebo proto, že nemělo sílu na útěk, anebo proto, že se pod autobusem chtělo na chvilku schovat před vytrvalým sněžením.

Stál jsem na stejném místě jako ráno, jen o několik hodin později. Všechno bylo stejné, a přitom úplně jiné. Při pohledu na kočičí  zdechlinu mi vše došlo. Zima vládla kraji. Bílé nitky, tvořené sněhovými vločkami a upředené samotným Bohem, padaly z nebeské temnoty, aby oděly stromy do smutečního hábitu. Miliony dalších  pomalu pokrývaly zem, dokud ji nezahalily tlustým bílým závojem. To vše proto, aby se Bůh alespoň na chvilku nemusel dívat na všelijaká zvěrstva páchaná lidstvem. Vítr si nepískal, on skučel. Stromy, zahalené do smutečního hábitu, netančily, oni se svíjely bolestí a smutkem. Slunce, znechucené vším, čemu muselo přihlížet, uteklo z oblohy. Ženy čekající ráno na zastávce nehovořily tiše, aby nerušily přírodu, o tu jim, jako většině lidí, nešlo. Mluvily šeptem, protože pomlouvaly. Červeň na jejich tvářích nevykouzlil mráz, ale vztek a závist, dokonce ani červeň slunce neměl na svědomí mráz, nýbrž stud.

Skloněn nad kočičí mršinou přemýšlel jsem, kdo z nás je vlastně vinen. Nejsem to já? Přemýšlel jsem, proč se lidé chovají mnohdy tak surově, nesoucitně, povrchně a sobecky? Proč se mnozí chovají tak, že se za ně stydí dokonce i slunce, stromy, vítr a Bůh? Domnívají se snad, že jsou pány Země? Země je jako kobyla, která nás nechává sedět na svém hřbetě, proto by nebylo moudré domnívat se, že ji ovládáme, myslet si, že jí můžeme poroučet. K ovládnutí koně je zapotřebí přitáhnout otěže, a na to má každý člověk, dokonce i celé člověčenstvo, příliš malé ruce.