I když jsem si v posledním svém závěrečném projevu třídního k maturantům nenechal ujít příležitost k pedagogickému mentorování a kázání, opravdová duchovní slova v tomto nádherném církevním prostoru chyběla.
Poprvé v životě jsem si hluboce uvědomil nádheru prostoru, jemuž současnou krásu skromně vdechl Vladimír Krninský tím, že skladový, armádou zdevastovaný prostor kaple sv. Máří Magdalény po nezměrném úsilí proměnil v opravdový architektonický skvost.
„Tenhle projev se jmenuje Návrat domů,“říkám studentům. „Tady seděli vaši kolegové stovky let před vámi,“ nejsem historik, ale přesto se mi matně vybavuje historie tohoto místa, a zejména musím myslet na obětavé jezuity, kteří zde začali šířit vzdělání
Kůr ale dnes ožil mladými tvářičkami sboru, uprostřed restaurované varhany, vlevo v přízemí šťastní rodiče a příbuzní, vpravo pak mým mentorským začátkem projevu trpící studenti. Má řeč se nenese v americkém duchu dokonalosti, úspěšnosti a krásy mládí, ale rozebírám něco, co do slavnostního projevu přece vůbec nepatří. Několik takových vystoupení jsem již v životě měl, a tak vím, že nejhorší verze je ta sebedojímací, dokonce byste snad pustili i slzu, ale stačí přece již, že se tu zpívá a jsou tu kytky jako v krematoriu.
Když jdu s prázdnými deskami zpět do školy, setrvačně uvažuji, co studentům řeknu v pondělí ve škole, ale žádné takové pondělí vlastně již nebude, jsou pryč, a tak to má být. Sám jsem si jako student sliboval, že do té školy nikdy nevkročím, a pak jsem tam strávil téměř celý pracovní život, to jsou ta předsevzetí.
Ale co, dnes je ještě večírek. Odpoledne využiju tak, jak skvělý Hradec skýtá. Vloupu se do veslařského klubu, půjčím si skif a zkouším se několik kilometrů nepřevrátit. Protože se mi to daří, tak si vzpomenu na pana Důru z Rozmarného léta a vlezu do Vajgara. Voda je neuvěřitelně čistá, tak jak jsme si to v sametové revoluci slibovali a chladivá, jak píše Vančura.
Když ještě pak večer něco nakupuju v jednom s dosti nevzhledných, naše město hyzdících, ale praktických supermarketů, už mi žáci volají, kde jsem.
Je kupodivu letos dosti teplý podvečer, a tak posezení venku v hospůdce Pod Hradem je poetické, v uších slyšíme šrámkovský stříbrný vítr, který je všude, kde se nacházejí maturanti, a my učitýlci na tom trochu závistivě parazitujeme. Nejsem ale přeborník večírků, tak se kolem půl jedenácté téměř anglicky ztratím, a nepatrně dopován šlapu na kole k hlavnímu kostelu, když si vzpomenu na Noc otevřených kostelů. Sním o tom, že v šeru večerního kostela a budu rozjímat, v duchu se opravdu rozloučím se svými studenty a popřeju jim hodně zdraví. Již zvenku je vidět, že žádné přítmí v kostele nebude. Kostel Nanabevzetí Panny Marie září světlem i krásnou hudbou, jež tlumeně zní venku. Je to malý zázrak. Jako magnetem jsem přitahován tímto nádherným magickým místem, rychle zamknu kolo a již jsem uvnitř, ještě pár nádherných tónů v plné síle a už je tu pan Ing.Karel Bajer s nabídkou, kdo chce ještě zkrácenou prohlídku. Povídání je zajímavé a krásné, ale předmět výkladu, kostel sám, přímo ožívá. Jsou nám ukázány nejtajemnější prostory, ohromí mne pohled z kněžiště, tak jsem ho nikdy neviděl.
Kostel může být jen budova, něco takového, jak komunisté rádi říkali, že je vysoké, abychom se my lidé cítili malincí. Ale zde jsme v živém kostele, jeho světlem jsou i ti, kteří nás provádějí, a stojí zde i jeho nejvyšší správce, mohu-li tak nazvat pana probošta. Cítím se ve světlem zalitých prostorách jako v příjemném pokoji, jako zvaný host, přičemž při bohoslužbách často jako zloděj, který tak trochu krade Slovo boží.
V bývalém, odsvěceném kostele, v kapli sv. Máří Magdalény, oživlé studenty můj výjimečný den začal, v chrámu města a přírody pokračoval, a ve světle živého přátelského a zvoucího svatostánku končí. Intenzivně si uvědomuji, v jaké úžasné době svobody žijeme, to nejlepší, co máme, je otevřeno a připraveno. Pátek 28. května byl dnem zázraků, a to jsem pominul volební urny, které čekaly na další hlasy. Že výsledek voleb byl pro někoho zázrak? Ten se dá vždy vypočítat po skončení volebního období. Na opravdové zázraky se čeká dlouho, jako já musel čekat na tento pátek.
Cempa
KAZIKO a. s.
Waldviertler Sparkasse 
Klientské centrum,